U studánky je zastavení naučné stezky Štěpánské chodníčky s textem:
"Naši valašští předkové nepravili „Studánka“, ale „Studénka“. Voda v ní přece bývala studená a osvěživá. Rádi si zpívali „Na horách studénky, sú moje šenkérky. Ony mně nalejú a platby neberú.“
Ani Ty tady na Pulčínské cestě nemusíš platit. Stačí pár kroků po svahu nahoru a „šenkérka Ti naleje“. A můžeš si k tomu i sednout. Ty nejkrásnější a nejpotřebnější věci dostáváme na světě zadarmo. Inu, je rozdíl mezi cenou a hodnotou! Někdy dokonce to, co stojí mnoho, nemá hodnotu žádnou.
Když voda není, nejen že voda není, ale je – žízeň. Tak je to při nedostatku každého dobra. Nejenže není, ale chybí jeho dobro. Když r. 1912 zápal plic skolil Františka Trochtu, jednoho z majitelů okolního lesa, nejen že už sám více nebyl, ale zbyl po něm osmiletý sirotek Štěpán. Ten však nepodlehl bolesti a vypracoval se až na kardinála – papežského poradce. To však nebylo vodou z této studánky (i když jí také asi za mlada hasíval žízeň), ale tvrdou prací, které se učil již v tomto lese.
Tady, kde stojíš, se až do roku 1978 neproháněla žádná auta a nechodili tu žádní takoví človíčkové jako jsi Ty. Celý zalesněný kopec byl čistým královstvím zajíců a srnců, semtam se připletla veverka nebo liška. To jak se tato krásná zvířátka proháněla po lese a chodila se napít ke studánce pramenící pár kroků odtud nad cestou.
Nikdo je nerušil, jen občas nějaký ten občánek si přijel s kravkami pro pár kousků dříví nebo klestí. To vedla jedna taková úzká cesta po svahu dolů k Hamlazovému potoku. Když se bralo zralé dřevo na vazbu nebo na pořez, musel přijet koňák a vytáhnout klády po jedné z lesa ven.
Dnes už studánka téměř osiřela, zvěře ubylo a také – je zde rušněji, protože cesta je hospodářskou i občanskou nejkratší spojnicí mezi Lhotou a Pulčínem. A voda zde nahoře pramení dál, čeká trpělivě a tiše na kolemjdoucí, aby je pozdravila a osvěžila."